Hermionino napravování - Nezdařené kouzlo

Jídlo už bylo studené, ale to jí nevadilo.Vadilo jí, že Coop tady stále postává. „Co je?“
„Co?“
„Proč civíte na to jak jím?“
„Ani nevím.Vadí ti to?“
„Jo, docela mi to vadí. Mohl byste vypadnout?“ Vážně už jí začínal lézt na nervy.
„Ne. Mohla bys mi tykat?"
„Cože? Vy tu jste, abych si s Vámi tykala? Jestli Vás to potěší… dobře, budu si s tebou tykat.“ Byla ochotná udělat téměř cokoli, jen aby už vypadl.
„Fajn. Můžu tady zůstat?“
„Zbláznil ses?! Proč bych tě tady měla nechat? A navíc… zítra odlétám za rodiči do Austrálie, takže kdybys byl tak hodnej a odešel bys? Ráda bych měla dneska chvíli klid.“
„Dobře,jak si přeješ. Měj se.“ Jeho postava zrůžověla, scvrkla se do srdíčka a zmizela.
„Uf. Ten chlap mě snad přivede do hrobu,“ povzdechla si. „Nebo taky někam jinam,“ ozval se její vnitřní hlásek. „Kušuj,“ okřikla se a začala přemýšlet nad tím, co Coopovi řekla. Asi by vážně měla za rodiči zajet. Začínalo se jí stýskat.
Dojedla večeři a vlezla si do postele. Dlouho si lámala hlavu s tím, jestli už si všechno důkladně rozmyslela a pak usnula.
Zdál se jí velice zvláštní sen.
Stála ve velikém kostele, na sobě překrásné svatební šaty a vedle ní stál Coop. ,,Pane Coope Erosi, berete si dobrovolně zde přítomnou Hermionu Grangerovou za svou právoplatnou manželku?“ otázal se kněz.
,,Ano.“
,,A vy, slečno Hermiono Grangerová, berete si zde přítomného pana Coopa Erose za svého právoplatného manžela?“
,,Ano.“
,,Ááááááááááá.“
S hlasitým výkřikem se probudila. To byl hroznej sen. Ale naštěstí to byl jenom sen. Kdyby to byla skutečnost, asi bych se zbláznila. A s touhle myšlenkou opět usnula.
Ráno vstávala z postele celá rozlámaná. Vůbec se totiž nevyspala-ten řachlej sen jí nedal spát.
Sešla do kuchyně a začala si kuchtit snídani.Udělala si čaj a vzala si housku ze včerejška. Začala zamyšleně přežvykovat až z toho usnula unaveně si položila hlavu na stůl.Ani si toho nevšimla a usnula.Probudila se až když měla čaj studený jak led. „Sakra!“ zaklela. Dojedla housku a vrátila se do pokoje. Vytáhla hůlku a obkroužila s ní celý pokoj. Všechno, o čem si myslela, že bude cestou potřebovat se sneslo na hromádku. Vytáhla svůj starý kufr, co mívala, když jezdila na tábory, a jednoduchým kouzlem do něj všechno přendala. Pak se oblékla, prohlédla v zrcadle, jestli nevypadá jako ježibaba, popadla kufr a přemístila se.
Octla se přesně tam, kde chtěla.V postranní uličce u nového domu jejich rodičů. Položila kufr a zakryla ho maskovacím kouzlem.
Potichu tak, aby nebyl slyšet ani krůček, se přikradla k zadním dveřím. Zkusila je otevřít, ale nešlo to. Byly zamčené. Sáhla do kapsy pro hůlku a namířila s ní na zámek.
„Alohomora,“ zašeptala a zámek se s tichým cvaknutím otevřel. Pak se zarazila. Uvědomila si, že je v Sydney a že je ještě vidět a že je stále den.Paměť chtěla vrátit rodičům, až budou spát, aby o tom nevěděli. Nechtěla, aby se rodiče tvářili překvapeně, že se tu najednou objevila. Pak by ráno znovu přišla a vymyslela si nějaký důvod, proč jsou v Sydney a mají nový dům.
Strčila si hůlku zpátky do kapsy a vyšla z postranní uličky. Rozhodla se, že si zatím projde město.Rozhlížela se po domech,porovnávala architekturu Anglie a Austálie a nakukovala do výloh obchodů.Pak uviděla knihovnu.S radostí do ní zamířila. Předpokládala, že bude potřebovat kartu, a tak si ji pomocí iluze vytvořila.
„Dobrý den,“ pozdravila knihovnici, která seděla za pultem, a dala jí kartičku.
Knihovnice si ji chvíli podezřele prohlížela, ale pak jí ji vrátila. Hermiona ji beze slov přijala a začala procházet jednotlivými odděleními. Nakonec se zastavila v historii.
Upoutala ji tam totiž kniha s názvem Vyvolávání starých božstev.
Vytáhla ji a začala číst.
Před čtyřmi tisíci lety lidé všude na světě věřili, že je možné vyvolat jejich božstva. Podle starých legend k tomu bylo zapotřebí tří zvláštních artefaktů. Měla by to být soška, prsten a meč. Tyto artefakty jsou po celém světě známy jako Artefakty bohů. Mnoho lidí se je pokoušelo najít, ale nikdo z nich nebyl úspěšný. Podle dávných legend ale už někdy použity byly. Některé legendy říkají, že to bylo při potopě světa, jiné že to bylo, když Mojžíš vedl Izraelský lid z Egypta,další zas že je využívali Vikingové ke svým výpravám. Avšak žádná z těchto legend nebyla nikdy potvrzena.
Dál kniha rozebírala všechny tři artefakty, důkazy že již byly použity a domněnkami, kde by se mohly nalézat.
V půlce knihu zaklapla. Zajímavou část už si přečetla a navíc, po dobu, co četla, se setmělo. Podívala se na hodinky. Ukazovaly jedenáct hodin.Vrátila knihu do police a opustila knihovnu. Připlížila se zpátky k zadním dveřím domu svých rodičů.Vytáhla hůlku a namířila s ní na zámek.„Alohomora,“ zašeptala a zámek se s tichým cvaknutím otevřel. Potichu otevřela a vklouzla dovnitř.„Lumos,“ na špičce hůlky se objevilo mdlé bílé světlo.
Zvedla hůlku nad hlavu, aby se mohla pořádně rozhlédnout. Stála v chodbě, která vedla od hlavních dveří k zadním. Kousek napravo od ní byly schody,které vedly nahoru do patra.Potichu po nich vyšla a ocitla se malé čtvercové chodbě. Vchody do místostí nalevo a naproti ní se zdály zavřené, ale ze dveří napravo byly slyšet hlasy. Nakoukla dovnitř a zjistila, že ty hlasy vydává puštěná televize, a oba její rodiče spí.Vešla dovnitř a postavila se před postel. Pak použila kouzlo na navrácení paměti.Nejprve namířila na matku z hůlky vytryskl proud bílého světla který bal protkán spoustou obrazů které představovaly vzpomínky.Pak námířila hůlkou na otce.
***
Ráno se vrátila k domu svých rodičů.Přespala v nějákém malém motelu v středu města.Tentokrát přišla k hlavnímu vchodu. Crrr. Crrrrrrr.
Zevnitř se ozvaly kroky a pak se dveře otevřely. Stála v nich její matka.
„Hermiono!Tolik let jsme se neviděli! Pojď dál,“ pustila ji dovnitř. Několik let? Co to blábolí? Nepřeskočilo jí náhodou? pomyslela si.
„Gregu!Hermiona přijela!“ zakřičela její matka na otce. Ten přišel odkudsi z domu. „Hermiono! To už je let,“ usmál se na ni. Copak se oba zbláznili? Vždyť jsme se viděli před rokem! To se snad nedá považovat za léta. Nebo jo? Rozhodla se že se zeptá, kdy se naposledy viděli.
„Myslím, že ti bylo jedenáct. Odcházela jsi na nějakou divnou internátní školu.Od té doby žijeme tady v Sydney,“ odpověděl jí otec.
Ve chvíli, kdy to uslyšela, by se v ní krve nedořezal. Došlo jí, že sice kouzlo uspělo, ale ne tak jak by mělo. K obnovení paměti došlo jen částečně.Vzápětí se jí vybavila slova profesorky McGonagallové. Jestliže se kouzlo na navrácení paměti zvrtne, nepovede či jinak neuspěje nedoporučovala bych ho zkoušet znovu. Je tu velice veliké riziko, že dojde k nenávratnému poškození mozku.
„Co ti je?“ zeptal se otec ustaraně.„Nějak jsi zbledla.“
„Nic, jen se mi strašně chce na záchod.„To víte, ta dlouhá cesta.“
„Dobře.Tamhlety dveře,“ ukázal na dveře, kolem kterých už včera procházela. Jen co za sebou zavřela, sesula se na zem.Oči se jí naplnily slzami.
Její rodiče si nepamatují těch posledním sedm let, co prožila. Ani chvíli. Ani jedinou vzpomínku. A za to může ona. A to je jen chtěla ochránit před Voldemortem. A takhle to dopadlo. Nepamatují si vůbec nic. Navíc kdyby jim chtěla znovu předělat paměť, je tu veliké riziko poškození mozku.
Tohle nejspíš nevydrží.

1. Kapitola || 3. Kapitola

Útok minulostiNezdařené kouzloSetkání